Zápisky z Číny 2

Texty pochází z roku 2004/2005

Umělohmotní Korejci a croissanty

Nemám teď moc času, ale musím něco přispět, abyste mi sem nepřestali chodit. Ach ten pocit odpovědnosti… Člověk před ním utíká až do Číny a stejně se ho nezbaví.
Mám v hlavě spoustu takových střípků (metaforických, neboj mami), které nevím, jak slepit, takže je asi jen tak předhodím a třeba mezi nimi najdete nějakou souvislost. Na koleji, která se vcelku podobá kolejím v ČR, jsem zatím neviděl švába, jakože asi ještě uvidím. (Se švábem jsem měl tu čest při návštěvě kamaráda v Hangzhou o několik měsíců později. Trůnil na vrcholu talíře s kuřecím masem ve sladké omáčce. Celková bilance jeden šváb na jeden rok pobytu mi přijde velmi uspokojivá.) Chodím už výhradně na evropský záchod. Asijský bylo zajímavé zkusit, ale proč se přizpůsobovat, když to není potřeba. Většina zahraničních studentů jsou Korejci. Ještě ani žádného pořádně osobně neznám, ale velice mě na nich baví jedna věc. Nejenom že jsou neskutečně pořádní (to není obdiv, ale úšklebek), taky velice dbají o svůj zevnějšek…

Představte si, že si tak nastoupíte v posledním patře do výtahu – jste sami, takže se přirozeně skouknete v zrcadle. Sjedete nějaké to patro, kabina se plní, vy máte obličej samozřejmě již dávno od zrcadla odvrácený a ve tváři výraz “dívám se tímto směrem odjakživa a přemýšlím nad filosofickými otázkami”. Vtom přistupuje Korejec. Korejec na vás nic nehraje a pokud mu to počet lidí v kabině dovolí, svou cestičku k zrcadlu si vždycky najde, aby si prohrábl účes a upravil košili. K tomu si zpravidla pobrukuje nějakou líbivou melodii. A vy si jenom říkáte, jestli je vám ho líto, nebo jestli mu závidíte, jak vás dokáže mít na háku.

Chtěl jsem napsat něco k jídlu, to je ale na dýl a taky by si to zasloužilo nějaké fotky, takže to až časem (jsem si myslel), ale jednu poznámku si neodpustím. Drogy jsou v Číně samozřejmě tvrdě zakázané, ale ono se to vždycky nějak dá obejít a já podezřívám Číňany, že jim čas od času něco odkápne do pečiva. Je to totiž tak – pečivo, to je tady jedna velká tragédie (pokud nejdete do Carreffouru). Dá se tu koupit téměř výhradně jenom toustový chleba, který je nic moc, tak jako každý toustový chleba, ale tento ještě víc, spousta sladkých záležitostí a pak takové jakože croissanty. No a o těch to je. On to totiž je spíš takový chemossant. Zabalený jako perník, dobu trvanlivosti má, řekl bych podobnou, a přitom chutná velice podobně jako croissant. Takže je evidentní, že to nebude jenom o mouce. A teď pointa. Vypozoroval jsem, že se po konzumaci dostavuje pocit dezorientace a mírného točení hlavy. Nevím, co by se stalo při konzumaci většího množství, játrům by se to ale asi moc nelíbilo. Nevím ani, jestli to není jen shoda okolností, ale spolubydlící má podobné zkušenosti, takže asi přivezu vzorek do dropinu a popřemýšlím o svém jídelníčku… (Jestli si dobře vzpomínám, tak to byl produkt od 7 Days, který je několik let k dostání už i u nás.)

img_2481

English Corner

V pátek jsem na naší univerzitě zavítal na tzv. English Corner. Jedná se o akci s dlouhou tradicí, kdy se studenti, kteří chtějí procvičovat svou angličtinu, shromáždí kolem stříkající nasvícené fontány, konverzují a lačně vyhlížejí nějakého zápaďáka. A jakmile nějakého zmerčí, sesypou se kolem něj během několika vteřin a už to sviští: odkud jsi, jak dlouho studuješ, co studuješ… Pokud má člověk snížené sebevědomí, myslím, že ho to může změnit. V takovém centru pozornosti jsem, světe div se, ikdyž vlastně už možná.. No nevím…
Každopádně jsem tam získal kontakt na pár Číňanů a se dvěma jsem se právě sešel. Seděli jsme na lavičce a teď přijde pointa, proč to vlastně píšu.

Konverzovali jsme, čínsky a anglicky, a já přitom fascinovaně pozoroval chlapíka v černých kalhotách a černém tričku, na něm napsáno něco jako “Čínská bojová umění”. Rozcvičil se, pustil hudbu, vytáhl meče a uprostřed města si začal cvičit. Byl to parádni pohled, meče plynule svištely vzduchem, občas se zastavily, aby změnily bojovou pozici…Nejlepší na tom ale bylo, že na tom není nic nenormálního a nikomu to nepřišlo divné. Jenom já si představoval, co by se asi stalo, kdybych to takhle rozbalil ve Zlíně na náměstí. Tohle se mi na Číně hrozně líbí, lidé prostě dělají, co mají rádi a na co mají chuť, a nestarají se o to, co by si o tom řekli ti vedle. Takže tam vidíte skupinku lidí tančit, o kus dál někdo předává dalšímu své zkušenosti s taiji, kolem nich prochází chlapík, který si něco zpívá..

894_9453

Denní rutina

Začínám si zvykat, že v ulicích je hrozně moc lidi v jakoukoli dobu (soukromý postřeh je, že nejvíc je jich večer, protože to je klima nejpříjemnější. Dokonce těm davům začínám přicházet na chuť, baví mě se jimi proplétat, nejlepší to je na kole. Lidé tady totiž vnímají svůj soukromý prostor jinak, pokud vůbec nad něčím takovým přemýšlí, takže když  se před někým přeřítíte na kole, vůbec se nad tím nepozastaví. Je to teď pro mě taková hra. To víte, pro člověka, který vyrůstal ve vzdušném a v podstatě vylidněném Zlíně, je to vcelku změna.
Abych se přiznal, měl jsem z Číňanů před odjezdem trochu strach, takové ty předsudky (podobně jako má většina lidí vůči Depeche Mode, to jsem si nemohl odpustit), teď ale myslím, že jsou vcelku v pohodě. Jakoby takové velké děcka. Ale nechci se pouštět do žádných psychologických rozborů.
Život tady se pomalu zajíždí do normálních studijních kolejí, každý den dopoledne tři hodiny na lekcích, pak nějaké to studium na koleji a pokec s ostatníma studentama. Jejda co já ale budu za nějaký ten týden psát… Volné chvíle se tady dají velice příjemně trávit sledováním DVD, protože jeden film vyjde v přepočtu na 35 korun (v té době u nás filmy běžně stály 300,-) a dají se sehnat i kousky, které ještě ani nebyly v kinech. Jsou to samozřejmě pirátské záležitosti – na některých jde poznat, že byly natočeny v kině.
Vždycky, když si jdu něco koupit, si říkám, že si musím pořídit něco, co u nás neseženu, třeba nějaké japonské horory nebo čínské slaďáky, a odcházím s hollywoodským velkofilmem. Tak například včera jsem si koupil Terminátora 3 a KillBilla. Ale já se polepším a až se vrátím, uspořádám nějaký mikrofestiválek asijských filmů. (Neslibuju.)
Na email mi přišel dotaz, zda jsem už byl v nějaké čajovně. Nebyl. Přesto, že jedním z pramenů, který mě přivedl k zájmu o Čínu, byl právě čaj. Mám rád tyto paradoxy. Zatím jsem si jen koupil Dračí studnu, 50 gramů za 20,- a popíjím jí na pokoji. Slyšel jsem totiž, že čajovny jsou tady velice drahé a taky na to vypadají, a do žádné mě to zatím neláká. Ale až najdu nějakou tradiční zaplivanou, se starými Číňany popíjejícími pivo a hrajícími šachy nebo karty, tak to se asi nechám zlákat…
Jinak v restauraci dostanete před jídlem zpravidla vždy “čajovou vodu”, což by měl být asi čaj, ale většinou to má blíž k horké vodě s osamělým párem uvnitř plavoucích lístků, takže opravdu nic pro fajnšmekry. Ale je to zdarma, takže určitě neurazí.
Když jsme u těch restaurací.. Jakmile se posadíte ke stolu, číšnice za vámi přijde s jedním jídelním lístkem a stojí u vás, dokud si nevyberete. Zpočátku mi to přišlo divné, teď si ale říkám, že je to možná lepší než u nás, kde občas čekání na číšníka zabere víc času než samotná příprava jídla. Když se vám při jídle něco nelíbí nebo třeba něco chybí, prostě na obsluhu přes celou restauraci zakřičíte. Když chcete platit, opět přes celou restauraci zakřičíte. Až se vrátím, raději mě nějakou dobu nezvěte do žádných restauračních zařízení, abych vám neudělal ostudu. Budu se muset znovu adaptovat na naše evropské uměřené způsoby.
Taky se tady nedávají dýžka, číšník dělá prostě práci jako kdokoli jiný, tak proč by měl mít příplatky.

893_9333

Další část