Zápisky z Číny 3

Mikrobusem za Buddhou

1. října 1949 byla založena Čínská lidová republika a je tomu asi pět let, co se k tomuto datu vztahují týdenní prázdniny. Možností, kam cestovat, bylo víc a rozhodování bylo opravdu těžké. Nejvíc jsem váhal mezi návštěvou pouště v nejmenší provincii NingXia, nakonec ale zvítězila sousední hornatá provincie ShanXi.

Je čtvrtek a my výletníci vynecháváme jeden den školy, protože jsme nesehnali jiné jízdenky na vlak. (A protože nemusíme být u všeho:)
Nádraží v Pekingu je hodně velké (žádné překvapení) a relativně čisté (velké překvapení). Lístky se cvakají už před vstupem do vagónu – podobný systém jako na letišti, pak se procpáváme na naše místa. Máme nejlevnější variantu kromě stání – hardsitter, ale nesedíme na dřevě, jak jsme si to představovali, ale na relativně pohodlném sedátku. Vlak celkově připomíná naše osobáky, akorát je víc nacpaný. Občas prochází někdo v uniformě a prodává nudle, instantní nudle, pití. Nuda.

Pak se ale zničehonic zjevují dva rovněž uniformovaní chlapíci a začíná show. A to přesto, že nenabízejí nic jiného než ponožky. Ale i ty se dají prodávat zajímavou formou… Takže zjišťujeme, že tyto jsou nehořlavé (kontakt se zapalovačem) a hlavně nepřetrhnutelné (vytahování se na improvizované hrazdě, přetahování). No nekupte to! Pětihodinová cesta uběhla celkem rychle, občas jsme se dali do řeči s Číňany – obvyklé otázky odkud jsme, co studujeme… V odpovědích na ně už začínám být skutečným přeborníkem.

Vystupujeme v DaTongu, třímilionová díra, která byla kdysi dávno hlavním městem, teď se zde už ale jenom těží uhlí, což  je velice znát na ovzduší a celkovém znečištění. Ještě na peronu přioblékáme několik vrstev oblečení, oproti Pekingu změna tak o deset stupňů. Nejen že jsme v horské provincii, navíc máme i štěstí na opravdu chladné dny. Ještě na nádraží (které ani zdaleka není tak pěkné jako pekingské) nás odchytává zaměstanec CITS – organizace, která se v Číně stará o turisty – a zařizuje nám levné ubytování a výlet na další den. Je večer a je čas jíst. Taxikář využívá naší neznalosti terénu a okružní jízdou nás veze do středu města a přestože jsme mu řekli, že chceme nějakou normální restauraci, nás vysazuje před velice luxusně vypadajícím podnikem s tím, že tady žádné normální restaurace nejsou. Možná je pro Číňany nepochopitelné, že by Evropani mohli chtít jíst na nějakém levném místě. No co, je zima a my máme hlad, jdeme to zkusit… Děláme moc dobře.

Celkový účet nebyl větší než na co jsme zvyklí v Pekingu (zhruba 45,- na osobu), a to jsme popíjeli nějaké víno a pivo, jídlo bylo moc chutné, ale hlavně SERVIS. Něco takového jsem ještě nezažil. Staraly se o nás asi čtyři servírky, jedna dolívala víno, druhá čaj, třetí se pokoušela zjistit, co že to vlastně chceme jíst… No prostě paráda.
Večer pokračujeme v baru. To se nedá popsat. Byli jsme tam sami (údajně kvůli zimě) jen se dvěma servírkami a barmanem. Těžko říct, kdo z nich byl víc znuděný. Jestli servírky, které pospávaly s hlavou na stole, nebo barman, který si něco řešil v zákoutí za barem. Do toho dokola hrající CD se západními hity v instrumentálním kabátu, na stole zapálené červené svíčky. Parádní dekadence.

Pátek 1. října se probouzíme do slunečného dne, přestože celý týden předtím by psa nevyhnal. “Poručíme větru dešti” a na svátek založení ČLR  nesmí oblohu kazit jediný mráček. Stačí k tomu SO2 nebo čím se ty mraky kropí, aby se vypršely dřív.
Nastupujeme do mikrobusu, který musel být malý i pro Asiaty. Mikrobusíček nás dováží do nedalekého 1500 let starého skalního komplexu s 50 000 vytesanými Buddhy. Od prťavých reliéfů kachličkového typu až po sedmnáct metrů vysokého obra. Veliký zážitek.

Co je ale mazec – hned naproti tomuto komplexu nevyčíslitelné hodnoty se rozprostírá uhelný důl, takže sochy mají o něco tmavší barvu než bylo zamýšleno. Navíc mnoho Buddhů má cestu k nirváně o něco ztíženou tím, že jim ziskuchtiví bezvěrci odsekali a prodali hlavy. To jen tak na okraj.
Druhou zastávkou byl 1400 let starý klášter postavený na skalním útesu (Xuankong Si). Lidé se báli povodní, tak ho postavili nad řekou, aby jim přivenesl štěstí a před povodní je ochránil.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Večer kupujeme zimní bundy, já ze své vysypávám pravděpodobně jed na krysy, a tím jsme připraveni následující den vyrazit do jedněch z pěti čínských svatých buddhistických hor – Wutai Shan.
Autobus odjíždí někdy mezi jedenáctou a druhou, pevný čas není stanoven, čeká se, až se naplní. Chytáme jedny z posledních míst. Co se týče místa, řeknu to asi takto: zlatý mikrobusíček. Cestou doufám, že nohy ještě někdy narovnám do normálního úhlu a že mi ze střechy nespadne krosna, a poznávám, jak vypadá skutečná Čína. Je to bída.

Nebylo by moc o čem psát, normální jízda, občas zapálená cigareta, občas nějaký ten vyplivnutý chrchel, kdybychom se cestou neťukli s osobákem, který neodhadl situaci a přiskřípl se mezi nás a v protisměru jedoucí náklaďák. Nikomu se nic nestalo, ale asi třičtvrtě hodiny jsme si museli počkat, než si to řidiči vyříkali. Na policii se nečekalo. Dobré bylo, že jsme se ťukli v pěkné lokalitě, tak jsme se mohli kochat krajinou, popřípadě pozorovat pasažéry shlukující se kolem nabouraného auta. A taky jsme si mohli odskočit, což bylo vůbec úplně nejlepší.
Během bouračky jsem se ani trochu nebál, přestože jsem jí měl přímo před očima. Život jsem si však intenzivně rekapituloval o možná hodinu-dvě později, kdy jsme se blížili do naší destinace a projížděli serpentinami. Samotné serpentiny by se mnou nijak zvlášť nehnuly, kdyby však řidič nebyl Číňan a namísto brzd nepoužíval klakson. Bylo to vážně nepříjemné – byl jsem přesvědčen, že to nedáme.

Ale nakonec to dobře dopadlo a my přijeli do městečka uprostřed mystických hor. První dojem byl však nanejvýš nemystický. Připadal jsem si jako v Las Vegas (nebo spíš jako v mé představě Las Vegas, protože v Las Vegas jsem nikdy nebyl). Všecko svítilo neony, dokonce i některé kláštery. No není se čemu divit, je to přeci jen turistické místo a to hlavně pro Číňany.
Mluvím o klášterech, takže je záhodno zmínit, že v městečku a nejbližším okolí jich je patnáct, v o něco vzdálenějším okolí pak dalších dvacet. Zasvěceny jsou různým formám buddhismu.
Naším záměrem bylo v jednom z nich přespat, přijeli jsme však dost pozdě, takže jsme byli rádi, že jsme našli levný hotel. Nebo spíš byli nalezeni hoteliérem, který nám dal dobrou cenu, protože si myslel, že už nikoho jiného nesežene. Kdyby jen tušil, že o pár minut později bude muset z recepce vytlačit davy po ubytování prahnoucích solventních Japonců. Tak už to chodí.

Venku byly tak čtyři nad nulou a v pokoji se netopilo, tak jsme se zahřáli nejlevnějším (a tedy nejčastějším) čínským pitím, srdce každého sinologa teď jistě zaplesá: Erguotou. I díky němu jsme mrazivou noc přežili, abychom se další den rozdělili na dvě skupinky – holky, kluci – a šli si najít nějaký klášter. Holky ho dostali hned, my jsme s finským kamarádem ale moc nedoufali, protože naše informace byly takové, že cizince z nějakého důvodu moc neberou. Obešli jsme asi dva tři, bez výsledku, pak nás mniši odkázali na jeden z největších. Tam si nás moc milý mnich – úředník posadil do kanceláře a začal nám vysvětlovat, že mají moc lidí a že je potřeba se nahlásit dopředu, nebo aspoň něco takového jsme rozuměli, takže jsme už pomalu propadali beznaději, protože i hotely byly dost plné (v tomto týdnu má volno celá Čína a kdo může, cestuje). Pak nás požádal, abychom mu řekli číslo pasu. Asi pro případ, že se něco uvolní, říkali jsme si. Když nám dal kartičku na krk, legitimující nás jako hosty, naše naděje razantně vzrostla, no a když nám dal klíč a poslal jiného mnicha, aby nás doprovodil do pokoje, a napsal nám časy snídaní, obědů a večeří, už jsme i věřili, že se naše přání vyplnilo.

Byl to neskutečný zážitek. Když jste v klášteře přes den, je to jen další z byť krásných, ale přesto pořád turistických míst. Když se však v šest zavřela brána a nikdo nemohl dovnitř (ani ven), ocitli jsme se několik století zpátky a dýchala na nás opravdu nezapomenutelná atmosféra. Udělalo to na mě takový dojem, že bych o tom chtěl napsat spoustu věcí. Na druhou stranu to na mě udělalo takový dojem, že o tom nic moc napsat nejde. Každopádně povídání s mnichy, tamní jídelna a procházení se po setmělém nádvoří provoněném vůní vonných tyčinek si budu dlouho pamatovat, pokud to vůbec lze zapomenout. Stejně tak výšlap do hor, kde jsem byl poprvé v Číně skutečně sám.
Pobyli jsme tři dny, pak jsme se dokodrcali zpátky do Pekingu. Dokonale odpočatí na víkendové vyučování, kterým budeme nahrazovat prázdniny. Nechci slevu zadarmo.

obraz-098

 

Poslední

Jak se to stalo, že tady chybí jeden dva texty? Většinou chodím na počítače do knihovny, kde je internet nejlevnější, není to ale zadarmo, počítače tam jsou tragicky pomalé a operační systém mají pěkně rozhašený. Tipl bych, ze to bude i tím, že se na ně loguje takovým způsobem, že se nejprve pěkně nadrsno restartuje. Myslím, že správce sítě neviděly od zakoupení, takže tak někdy od konce osmdesátých let. No a tak si tak jednou aktualizuju stránky, přidal jsem dva prudce vtipné, informačně našlapané a nesmírně čtivé příspěvky, načež během aktualizace počítač zamrzá, já rudnu v obličeji a začínam s ním konverzovat, což trošku udivuje vedle sedícího studenta, ale co, kultury se musí poznávat. A jediná zazálohovaná verze, co jsem našel, je tato…

Dneska chci napsat něco o gender problematice, přestože o ní nic nevím. Ale byl jsem o to požádán, tak se aspoň pokusím:
Některé Číňanky nejsou pěkné, jiné Číňanky jsou pěkné, ale všechny mají malé zadky. To se sice někomu líbí, ale mě ne. Číňani jsou vesměs škaredí a většinou nosí nepěkné oblečení jako sáčka a bundičky a podivné společenské boty a taky si nechávají narůst podivný knírek, který je velice řídký a velice neestetický. Samozřejmě už jsem viděl i pěkné Čínany, ale poměr pěkných kluků a holek je tak 1 ku 20. Tak to by bylo něco k gender:)
Ale i trochu vážně. Co jsem tak vypozoroval a zaslechl, chovají se kluci k holkám jako ve středověku, párkrát jsem viděl situaci, kdy se holce něco nelíbilo, někam nechtěla jít a třeba i brečela, ale kluk jí chňapl za ruku a táhl kam chtěl. Taky jsem slyšel, že když má Číňanka něco víc s Evropanem a pak se vrátí k čínskému protějšku, je to skok o několik století zpět. V posteli je prý pouze muž tím, kdo má být uspokojen.
(Zkušenosti kamarádek tuto informaci naprosto negují, tak jí neberte jako cokoli víc než “jedna paní povídala”. Ostatně jako celý tento blog.)
Často se vám naskytne obrázek Číňanů hrajících na ulici deskové hry a zajímavé je, že u jednoho stolu sedí muži a u druhého ženy, jenom zřídka jsem je viděl smíchané. To by bylo k gendru tak asi zatím vše, jo a při vstupu do restaurace má přednost žena.

A to by pro dnešek asi tak stačilo, protože příští týden budeme podrobeni současnému zkouškovému systému a neskutečně pilný student Filip Mráček (je na čase vystoupit z anonymity) se jde učit. Ale nejprve se podívá na reflex.cz.

894_9496

 

Pohled retrospektivou

Když jsem si tyto texty po několika letech pročítal, snažil jsem se přijít na to, proč jsem je přestal psát. Na jednoznačnou odpověď jsem nepřišel, ale napadá mě paralela se zamilovaností. Myslím ten chemický stav, kdy se člověk bombarduje nadšením, pozornost je bystřejší, barvy jsou barevnější a celé je to tak trochu umělé. A zákonitě to musí odeznít s tím, jak se svět okolo usazuje ve vyjetých kolejích.
Důležitou roli hraje rovněž odcizení. S tím, jak se mé vztahy v Číně prohlubovaly, ztrácel jsem potřebu komunikovat s ČR. A hlavně nejsem žádnej podělanej grafoman…:)

Nicméně… Dvanáctka je pěkné číslo (původních blogů bylo dvanáct), určitě působí uzavřeněji než jedenáctka, tak jsem si říkal, že se k Číně ještě vrátím. Ale vůbec nevím, co z toho během tady této podivné úplňkové noci vyleze… Úplněk, noc, procházka. Nejintenzivněji si pamatuju jeden obyčejný teplý večer, kdy jsem se procházel ulicemi s discmanem na uších. Hráli mi Underworld. Ty jsem ostatně poslouchal pořád. Úplně obyčejná procházka, žádný bůhvíjaký buddhistický komplex, na ten bych snad úplně zapomněl. Chodil jsem ulicemi, které ve mě vždycky vyvolávaly pocit bezstarostnosti. Samozřejmě, že ta byla dána finanční zajištěností a existencí vně čínského systému, ale i tím, že Čína prostě na té každodenní úrovni je, myslím, poměrně bezpečná. Pamatuju si otevřené obchody s potravinami, krabičku cigaret, co jsem si tehdy snad poprvé koupil (abych vykouřil tak tři cigarety a někomu jí dal). A hlavně tu chůzi, při které se mi ruce vlnily podle rytmu hudby. Nic z toho nebylo nijak neobyčejné, ale prostě to do sebe všechno nějak zvláště zapadlo.
Tyto momenty mě fascinují. A mám pocit, že většinou, už když se dějí, člověk tuší, že to jsou ony, co se mu vyryjí do nejhlubších vrstev duše. Nějaké takové vnitřní naladění, kdy neexistuje nic navíc, člověk jen tak je sám sebou, bez tlaků okolí nebo sebe samotného. Následování vnitřního hlasu, který zavelí – jdeme se projít.

To byl asi největší dar, kterého se mi v Číně během toho roku dostalo. Naprostá volnost k tomu dělat, co jsem chtěl, na jedné straně a na druhé straně nesvázanost prostředím. Když je člověk déle na jednom místě, tak si zákonitě vybuduje určité vzorce chování, ze kterých je těžší vystoupit a nahlédnout na vlastní existenci z jiného úhlu. Co se týče naslouchání vnitřnímu hlasu, tak s tím teď například nemám problém během jakékoli tvůrčí aktivity, ale jakobych přestal slyšet takové nějaké obecnější vlnové délky. Je to zajímavé. Ale asi to taky souvisí s věkem. Člověk se taky nemůže pořád poznávat. Taky se musí makat… Což je možná můj největší omyl, protože pokud se člověk opravdu nepozná, tak věci, které vytváří (a kvůli kterým vlastně sám sebe nemá čas poznat), jsou jenom ztrátou času, protože nejdou až na dřeň. Únik v tvorbě, který je navíc díky tomu, že je okolím chválen, považován za víc, než ve skutečnosti je. Musí se to nějak skloubit.

Je taky zajímavé, že věci, které mě dostaly k zájmu o Čínu, mi tam byly vcelku volné. Čaj jsem si kupoval v Carreffouru, pak už ani tam, taiji a podobné věci jsem maximálně pozoroval – místo toho jsem chodil plavat a tančit na střechu – to byly taky jedny ze silných momentů. Je pravda, že jsem si čas o času přečetl něco o zenu, ale četba literatury o reklamě to naprosto vyvážila… Nějak tak cítím, že je to zajímavá otázka, na kterou neznám odpověď. Jakoby mě exotika přitahovala spíš tam, kde je exotická. Ale samozřejmě, že teď by můj pobyt tam zase vypadal jinak.

Zmínil jsem se, že jsem si v Číně občas četl zenové knihy. Jedna je kniha příběhů. Zajímavé je, že každý příběh v ní končí vysvětlením, nebo takovým shrnutím, co se tím chce říct. Nepřijde mi to úplně šťastné, ale asi to má svůj význam. Nicméně teď to udělám taky. Pro vás i pro sebe:

Po těch letech na mě nejintenzivněji nepůsobí žádné spektákly, žádné nadupané (a přelidněné) kláštery a sebevyšší stavby v Šanghaji, ale zdánlivě obyčejné momenty, kdy jsem prostě Byl Kým Jsem.

nocmala

CC BY-NC-ND 4.0 This work is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International License.